Pár týdnů zpátky jsme si s Ondřejem vzali dva dny volno s tím, že podnikneme cestu za našim známým do Severní Karolíny, konkrétně do Jacksonvillu, kde se nachází 2. největší základna Marines v USA a kde náš známý Frank působí. Report přímo ze základny je k dispozici zde , na tomto místě s budu věnovat všemu, co náš trip provázelo..


tady se netankuje V Power racing
Na první pohled cesta do Severní Karolíny působila jednoduše, je to přece sousední stát naší domovské Virginie. Kontrola vzdáleností na internetu však náš názor trochu poupravila - z Arlingtonu do Jacksonvillu to je bratru téměř 400mil. No nic, podle googlu se to dá zvládnout za 6 hodin...Ráno tedy sedáme do káry, stavíme u nejbližšího Targetu, kupujeme CD s rockovými hity a vyrážíme směr Richmond. Po 2 hodinách cesty stavíme na nějaké bezvýznamné pumpě někde za Richmondem a kupujeme mapu, která nám stejně říká, že budeme-li se držet mezistátní I-95, nemůžeme zabloudit. Venku parno, dálniční policie vyvíjí nadměrnou činnost a tak nám cestu oživují jen glam-metalové skladby 80. a 90. let.


pochován mezi kukuřicí...
Hranice Virginie a Sevení Karolíny značí výrazné cedule, které neuniká našemu fotoaparátu, o něco delší pauzu si dáváme v o několik desítek metrů vzdáleném "Welcome centru Severní Karolíny". Hot-dog nebo kafe si tady nedáte, zato je zde příjemná klimatizovaná místnost s asi milardou letáků nabízející vše, co se turismu v Severní Karolíně týká...napadá nás, že zpátky do Virgnie bychom už nemuseli absolvovat americké dálniční peklo a vzít to přes ostrovy Outer Banks, které se táhnou podél pobřeží. Na tomto místě musím přiznat, že do té doby jsem o těchto ostrovech neslyšel, ačkoli podle místních patří k tomu nejlepšímu, co východní pobřeží nabízí. Při pohledu na mapu musí však i laikovi dojít, že půjde o něco výjimečného...Na první z ostrovů, Ocracoke, se dostanete pouze trajektem z osady Cedar Island - k trajektu je však třeba včasná telefonická rezervace. Ochotná asistentka důchodového věku nám na naše přání rezervuje trajekt na další den (úterý) přesně v poledne. K tomu nám dodává spoustu prospektů o všemožných sightseeings Outer Banks a dodává některé rady a mimo řečí se zeptá, jestli nechceme navštívit i některé další významnosti, které se na severokarolínském území nacházejí. Při odchodu z Welcome centra se mi dostává na mysl roční počet absolventů všemožných škol turistického ruchu v provonáním s počtem turistických center na území ČR...co na to Vysoká škola hotelová Havířov?:o))

Po překročení hraniční čáry to puštíme jižně přes Rocky Mount do Smithfiledu, kde odbočujeme na východ směrem na Goldsboro a Kinston. Je třeba říci, že už metr za virginskou dělící čárou poznáte, že jste v jiném americkém státě. Vše je jiné, na první pohled ne tak špigl nigl jako ve Virginii, zato vše více rozmanitější...a taky je tu větší vedro. Především po odbočce za Smithfieldem se nám otevírá krajina tzv. rednecků, obývajících pro ně tak charakteristické mobilní domy. Každý je vyzdoben (nebo nevyzdoben) jinak - některé už do dálky září americkými barvami, z některých přímo čiší nezájem o život...


tady žije Jack...
V Kinstonu zabočujeme na dvěstěpadesátosmičku, kolem které se táhnou kukuřičná pole, lesy, vše samozřejmě doplněno o mobilhausy. To vše dohromady působí na jednu stranu děsně buranským dojmem, na druhou stranu však tento prostor není vyplněn neživými betonovými stavbami v okolí D.C....Po téměř 7 hodinách dorážíme do Jacksonvillu, města, jehož údělem je, podobně jako u většiny amerických provinčních měst, naprosto úděsný urbanizační charakter. Tady si ani pro rohlík nedojdete pěšky...


Večer jsme tedy strávili s Frankem a jeho rodinou. Ubytování máme zajištěno v hotelu nedaleko základny. Frank nám vyjednává slevu, a tak dva mladí muži jsou na hotelu registrováni jako jeden hendikepovaný důchodce. Po ránu vyrážíme do speciálky Saigon Sam - tady na obrovském prostoru najdete všechno, v čem Mariňáci běhají, chodí, spí, uklízí, jí, ho.... no prostě všechno. Nakupujeme nějaké suvenýry prakticky za babku. Při pohledu na hodinky jsem se ale málem osypal. Půl 11, ve 12 trajekt, Cedar Island vzdálený cca. 60mil. Skáčeme do auta a vyrážíme...samozřejmě nejdřív na úplně opačnou stranu. Otáčíme káru a vyrážíme znovu (tam odkud jsme přijeli), cihla na pedálu. Netakticky odbočujeme na ostrov Atlantic Beach, kde předpokládáme alespoň hezké prostředí na jzdu. Místo toho pláž ani vodu nevidíme a místní návštěvníci jedou rychlostí vskutku vyhlídkovou...Tady ztrácíme nejvíce času a před náma ještě cca 35 mil a skoro žádný čas. Zavírám oči, zakousnu se do mapy, Ondřej sešlápne pedál a naše Subaru ze sebe vydává poslední zybtky svých sil. 120-140 mil/h se řítíme úzkými cestami, napravo bažiny s krokodýli, nalevo bažiny s pahýly stromů a krokodýli. K trajektu dojíždíme za vteřinu celá, platíme 15 doláčů poplatek a trajekt vyjížídí...uff!


v popředí cestovní Harley, v pozadí cestovní Wrangler, uprostřed cestovní Subaru
Pobyt na trajektu zabere asi 2,5 hoďky, během kterých odpočíváme, koukáme na moře, popíjíme limonádu (pivo na trajektu není)...Trajekt v závěru své cesty pluje mezi speciálními kůly, které značí mělčinu či útesy. Z trajektu vjíždíme přímo do vesničky Ocracoke. Ocracoke je malebnost sama, stavíme u přístavu, rozhlížíme se kolem a kupujem nějaké suvenýry. Ocracoke je známá vesnička, ve které nějaký čas pobýval i známý pirát Černovous, takže všechny suvenýry jsou samozřejmě zasvěceny jemu...Černovousovo střelecká výbava ve své době představovala 3 jednoranné bambitky do každé ruky, vzájemně svázané, aby se nezdržoval nabíjením.


Na 14-mílovém ostrově Ocracoke je také jedna z nejkrásnějších amerických pláží, na které strávíme cca půl hodiny. Tato půl hodina je pak vykoupena týdenním písečným dobdodružstvím na apartmánu, v autě, všude (však to znáte:o)). Z Ocracoke se dostanete také pouze trajektem, který je už tentokrát zadarmo a tak si opět užíváme půl hodinky naloďování a vyloďování. Za pozornost stojí, že tato dopravní cesta funguje už od poloviny dvacátých let 20. století, samotná Severní Karolína pak nabízí nejrozsáhlejší trajektový systém na území USA vůbec. jelikož se už blíží večer, musíme si pospíšit a tak na ostrově Hatteras stavíme pouze na jídlo (salát ze supermarketu a pár piv), na kterém si pochutnáváme v těsné blízkosti nejvyššího majáku v USA (208 stop).


Od tohoto místa se opět odrážíme a projížídme kolem písečných dun na pravé a mořem na levé straně. Krásným zpestřením jsou mohutné visuté mosty, které spojují jednotlivé ostrovy. V jejich nejvyšším bode se kolem vás rozprostírá celá krajina ostrovů, kterou nemáte jinak možnost celou pojmout. Takové mosty jsou na naší cestě 2...


v Albrechticích máme zase most nad Stonávkou...
Po přejetí druhého s již dostáváme na dlouhý výběžek konitnentální části USA. NA tomto výběžku jsou dvě zajímavá místa - pláž Kitty Hawk, ze které poprvé v roce 1903 k nebi vzlétl stroj sestavený bratry Wrightovými. O něco dál se nachází město Kill Devil Hills. Nečekejte žádné záhady - město dostalo jméno podle rumu, který se do moře vylil po ztroskotání lodi. Tento rum byl podle místních tak silný, že "by zabil i ďábla".

To už se ale opravdu stmívá, tachometr ukazuje najeto okolo 800 mil a my začínáme poslední 4 hodiny naší cesty zpět do Arlingtonu...